Jirka

38 let, amputace nad kolenem, stupeň aktivity 3

Jirka, 38 let, amputace nad kolenem, stupeň aktivity 3.V červnu 2009 jsem lepil plakáty asi čtyři metry od silnice. Z ničeho nic se vyřítil motorkář, vylítl ze silnice, motorka se mu položila na zem, trefila mě motorem přímo mezi kotník a koleno a přitiskla k betonovému pilíři, takže mi to nohu vysloveně rozsekalo na kousíčky. Přiletěl vrtulník a rovnou do nemocnice, na sále jsem málem vykrvácel, museli do mě nalít ještě pár litrů krve. Všechno jsem vnímal, protože jsem byl celou dobu při vědomí.

Pak tedy mě uspali a operace skončila tak, že mi nohu „ufikli“ nad kolenem. To koleno totiž prý bylo tak špinavé, že ho raději uřízli taky, protože by k tomu dřív nebo později stejně možná došlo. Ale nějaké pořádné vysvětlení jsem se stejně nikdy nedověděl.

Nácvik rovnováhy při škole chůze.Prvních osm dní jsem byl pořád na morfinu, takže jsem si vůbec nepřipouštěl, že nemám nohu. Měl jsem takový snový pocit, že mi ta noha snad zase naroste, nebo co. Ale když jsem si pak uvědomil, že to je už napořád, tak jsem měl chvilku nějaké ty deprese, to jo. Moc mi pomohly Malvazinky (rehabilitační klinika), protože tam byli lidi, kteří už protézu nějakou dobu měli, a já jsem mohl vidět, co všechno se s ní dá dělat. Fyzioterapeutky byly skvělé, pořád mě drilovaly a nutily mě například i skákat na trampolíně. Taky mě podporovali kamarádi, mezi kterými jsem si nepřipadal jako nějaký postižený a nic se mezi mnou a okolím nezměnilo. A dostal jsem se z depresí taky díky tomu, jak se o mě mí protetici starali, to byla péče, jak má být.

Nácvik chůze ze schodů.Ale než jsem se dostal k protéze a na Malvazinky, tak to ještě nějakou dobu trvalo. Měl jsem totiž dost pochroumanou i tu druhou nohu – meniskus byl v čudu, zpřetrhané vazy a chybí mi dodnes jeden křížový vaz. Takže po 14 dnech v nemocnici jsem ještě byl měsíc a půl na vozíku s vytrčenou nohou v ortéze. Následovala rehabilitace na rozhýbání té celé nohy, ale po měsíci na mě přišla plicní embolizace kvůli trombóze v obou nohou.

Nakonec jsem ale v polovině července dostal prvovybavení od Ottobock, v listopadu jsem pak absolvoval měsíční školu chůze na těch Malvazinkách, no a pak domů a už to bylo jenom na mně…

Po roce jsem pak dostal C-leg a s ním jsem naprosto spokojený. Jenom škoda, že s ním nemůžu do vody, ale je mi jasné, že nemůžu mít všechno. Do vody protézu prostě sundám.

Na školení o škole chůze si na mně fyzioterapeuti zkoušejí např. bandážování.V létě běžně chodím v kraťasech. Nestydím se za protézu, a jestli by s tím někdo měl problém, je to jeho problém. Navíc C-leg vypadá pěkně, tak jako futuristicky, designově je fakt dobře řešený. Občas si mě teda lidi prohlížejí, hlavně děti, ale dospělí si to většinou prohlížejí, když to nevidím…

Teď chodím normálně do práce, přes zimu dělám v půjčovně lyží, přes letní sezónu zajišťuju bary a kuchyně na různých festivalech, protože jsem dřív míval hudební klub a restauraci. S tou protézou se dá dělat všechno.

Další záběr ze školy chůze.

Chodím složitým terénem, třeba na houby do lesa a tak, jezdím autem i na motorce, dokonce jsem si nedávno vymaloval celý byt – normálně lezu po štaflích. Sporty pro mě taky nejsou problém – jezdím na kole, na snowboardu, zkouším i wakeboarding.

Občas dělám figuranta přímo ve firmě Ottobock na různých školeních, především školy chůze, což je pro mne super, protože se jednak dovím něco o novinkách a dalších možnostech, jednak si občas upravím chůzi k lepšímu, protože trochu zapomenu, jak se s protézou má chodit správně. Myslím, že pro každého, kdo má protézu, je dobré, aby si správnou chůzi aspoň jednou za rok připomněl, protože člověk zapomíná.

A správná chůze s protézou není důležitá kvůli tomu, abyste dobře vypadali, ale kvůli tomu, abyste si neničili tělo špatnými návyky.

(zapsáno na jaře 2014)