67 let, amputace pod kolenem, stupeň aktivity 2

Protagonista našeho webu i brožury „Amputace… A co teď?“ vypráví svůj příběh. Jeho fotografie můžete vidět na nejrůznějších místech našeho webu.

Při rekonstrukci chalupy se se mnou zlomil žebřík a já jsem si způsobil tříštivou zlomeninu patní kosti. Operace byla dost složitá, léčil jsem se asi půl roku. Pata se sice trochu spravila, ale posunulo se mi kotníkové uložení, měl jsem potíže s chůzí a značné bolesti.

Po roce mi byla nabídnuta reoperace, ale bylo to složité a operace se nevydařila. Po několika hospitalizacích se mi také v noze porušily nervy. Nakonec jediné řešení, aby mě zbavili bolesti, bylo radikální. Amputace pod kolenem.

Když mi pan primář uřízl nohu a já jsem se probudil ze spánku, tak jsem v tu ránu cítil, že mi něco chybí. Mně chyběla bolest. Bolest, se kterou jsem šel na tu amputaci. Pak mi udělali protézu, starali se o mě, začal jsem chodit a jsem na tom o 75 procent líp, než když jsem měl končetinu celou. Na různé práce a činnosti jsem soběstačný a jsem bez bolesti.

Teď jsem v částečném invalidním důchodu, dělám ale doma běžné práce – štípání dříví, přikládání do kotle, údržbu zahrádky a kolem domu a podobně. Jen na práci u země si musím kleknout na kolena. Jinak sportuji, jezdím na lyže a na běžky úplně bez problémů, jezdím na kole, dělám nákupy, chodím na procházky. Jenom nemůžu na žebřík, protože s protézou se mi na něm špatně stojí.

Také trávím čas s vnoučkem – chodím s ním na procházky, hlídám ho, hrajeme si venku, chodíme do bazénu plavat a vyřádit se, do zoo na „špacíry“. Mám taky čtyři psy, husky, chodím s nimi na závody, v zimě na saních, v létě s kolem nebo koloběžkou, chodíme i na výstavy.

Co mě tedy překvapilo, a nejen mne, že bez problémů řídím auto. Naučil jsem se sešlapovat spojku protézou a můžu jet na Moravu a zpátky, bez nějakého odpočinku, bez žádné úpravy na řízení.

(zapsáno 2013, aktualizováno 2019)