Anna

69 let, amputace nad kolenem, stupeň aktivity 2

Protagonistka našeho webu i brožury „Amputace… A co teď?“ vypráví svůj příběh. Její fotografie můžete vidět na nejrůznějších místech našeho webu.

Záznam vyprávění paní Anny:

V dětství jsem utrpěla autonehodu a byla mi amputována končetina pod kolenem. Vyrůstala jsem od 7 let v Jedličkově ústavu bez protézy, ve škole jsem se potom naučila běhat na protéze úplně běžně. Po základní škole jsem šla na hotelovou školu, kde jsem odmaturovala. Co mi nešlo, byla obsluha, jinak všechny činnosti jsem zvládala jako ostatní žáci. Dostala jsem nabídku práce a celou dobu jsem pracovala v hotelnictví.

Kolem 50. roku věku nastaly zdravotní potíže a na jejich základě mi amputovali končetinu ve stehně. Pravdou je, že jsem si myslela, že teď to všechno pro mě končí, že to nezvládnu, že je to velice obtížné a ze zkušeností, co jsem viděla, jak ti lidé prostě špatně chodili nebo spíš nechodili, tak jsem z toho měla značné obavy.

Povedlo se. Díky všem pomůckám, které dnes máme a péči, která se nám dostává, takže funguju, dalo by se říct, tak nějak normálně. Bylo třeba se leccos naučit, ale funguje to, takže co je třeba zajistit doma, to se mi daří, pro rodinu zajistím vaření, pečení, nákupy. To se všechno s pomocí rodiny daří. Bez pomoci druhých to tak úplně nelze, ale dá se.

Po určité době jsem zvládla i lehčí práce na zahrádce. Mé hobby, to jsou kytičky a pečování o domácnost a to se všechno dá zvládnout.

Na výlety chodím do přírody, protože tady je okolí krásné, na Kladské je krásná přírodní rezervace, kde se mi dobře chodí. Trošku horší je to v zimě, to si tak člověk netroufne.

Ale stále se učím. Ono od té amputace není moc dlouho, teď to byly tři roky. Člověk se pomaličku odvažuje dál, ale nejde to hned. Po čase člověk zjistí, kde nehrozí žádné nebezpečí nebo třeba pád, takže jsme například šli i po takových strmějších cestách. Navádějí mě, abych se naučila jezdit na kole nebo na takovém tom vozítku, říkají, že by to bylo skvělé, že bych mohla všude. Ale to si jaksi neumím představit. Udržet rovnováhu je opravdu trošku jiná situace, když je amputace pod kolenem a když je nad kolenem, je to značný rozdíl. Ale dá se to zvládnout, což jsem si po operaci určitě nemyslela. To byl asi nejhorší okamžik, když jsem se probudila. Sahala jsem si po nohách, bolelo mě to a tam nic… To byl asi ten nejhorší okamžik.

Ale později, když se všichni tak nějak snažili, tak si člověk řekne Ne, jde to. A je to fajn, že to jde. Ale potřebujete kolem sebe mít spřízněné duše. Ať to byl Tomáš, ať to byl pan Sýkora, Aleš, nakonec i ta Andrea svým způsobem. No a vy a Hanička, to už je úplně nadstandard, pan Princ, to je prostě něco… To se mi prostě poštěstilo. To se přiznám, že jsem si ani ve snu nepomyslela – ono to vypadalo jako konec a pak se to díky vám všem obrátilo. Takže se odvažuju možná víc než před tím. Dřív jsem na protetiku moc nechodila a bojovala jsem s tím, že by to jaksi nikdo neměl vědět, teď už ne. Nějak se mění i ta společnost, ten přístup je prostě skvělý.