Aleš

37 let, amputace v kolenním kloubu, stupeň aktivity 4

Aleš, 37 let, exartikulace v kolenním kloubu, stupeň aktivity 4.O nohu jsem přišel ve svých 26 letech při autonehodě 20. ledna 2003. Můj tehdejší kamarád řídil, chtěl předjet auto, ale nějak to nezvládl, prudce zabrzdil, auto se roztočilo a narazili jsme do uříznutých svodidel po levé straně. Ta svodidla auto vysloveně propíchla a my jsme oba vylítli z auta. Po dopadu jsem viděl, jak řidič leží pode mnou, jak moje noha leží vedle mě a s tělem ji spojuje jediná červená nitka. Poranění druhé, levé nohy, jsem si ani nevšiml, i když později dala doktorům víc zabrat než celá amputace. Koukal jsem na tu svou useknutou nohu a ovázal jsem si ji nad kolenem roztrhanou nohavicí, protože jsem měl pocit, že bych něco takového měl udělat.

S protézou normálně lyžuju. Sanitka přijela rychle a mně se tak nějak ulevilo. Když mě do ní naložili, usnul jsem a probudil jsem se ve špitále, kde mi doktor opichoval nohu a říkal, že to je špatné, že to zachránit nepůjde.

Když jsem se po operaci probudil, koukám na sebe a vidím, jak pod peřinou od kolene dolů chybí noha. Provedli mi exartikulaci v kolenním kloubu, což znamená, že stehenní kost zůstala celá zachovaná. Naštěstí u toho v tu chvíli byla moje přítelkyně, máma a rodina, takže jsem na to nebyl sám, dost mi to pomohlo. Zpočátku tedy do mne rvali hodně morfia, ale pak už jsem to začal odmítat.

Postupně jsem se s tím nějak smířil, co se dalo dělat. Hodně mi pomohly sestřičky v nemocnici, které byly hodné a milé, pomáhala mi přítelkyně i rodina, byl tam taky jeden zřízenec na civilce, který byl ochotný a pomohl mi například dostat se poprvé na toaletu.

Na radu sestřiček jsem cvičil s činkami na ruce a trupové svalstvo a začalo mě bavit jezdit na vozíku. Jezdil jsem po chodbách po celém špitále, ve všech patrech, často jsem i utíkal ven do terénu a projížděl se. Občas mě kamarádi i vyvezli na pivko do hospody.

Se speciální protézou můžu provozovat i vodní sporty.Ještě když jsem byl v nemocnici, udělali mi na protetice Sýkora-Malík (dnešní Protetika Plzeň) protézu. Učil jsem se s ní chodit, zpočátku mi to moc nešlo, ale s pomocí ostatních jsem se to naučil docela dobře. A po 60 dnech ve špitále jsem si tu protézu sám autem přivezl domů.

Ještě tedy asi rok nebo dva jsem používal berle, nebo je aspoň vozil všude s sebou. Pak už to bylo spíš pro jistotu, pro překonávání překážek, chůzi po schodech a podobně. Po roce jsem dostal C-leg a naučil jsem se chodit úplně bez berlí. Teď už mám kolenní kloub Genium a s tím se dá dělat úplně všechno, včetně například střídavé chůze do schodů, což se C-legem nešlo.

Jsem vyučený zámečník a vždycky jsem byl tak nějak technicky zaměřený. Už ta první protéza mě technicky zaujala, důkladně jsem ji zkoumal a přemýšlel jsem si o ní. Říkal jsem si, že práce s protézami by mě asi bavila.

Řídím auto bez problémů. Tady jsem zrovna na škole smyku.Každopádně jsem pak nastoupil do práce do chráněné dílny. Jednoho dne si mě ale pan Sýkora k sobě pozval. Povídali jsme si a on mi nabídl, jestli bych u nich nechtěl pracovat. Rád jsem to přijal, protože jsem vlastně o tom už nějakou dobu snil. Do dneška tedy u „Sýkorů“, tedy v Protetice Plzeň, pracuju jako ortotik-protetik. Myslím, že pro čerstvě amputované je docela dobrou motivací vidět protetika, který sám nemá nohu a normálně funguje. Navíc jim jako technik a zároveň zkušený uživatel protézy můžu v lecčem poradit líp než kdekterý jiný technik.

S protézou dokážu dělat všechno, včetně sportů. Jezdím autem i na motorce, aktivně lyžuju, se speciální protézou i plavu a dělám různé vodní sporty. S přítelkyní se staráme o synka, prostě žiju normální aktivní život jako každý jiný.

(zapsáno na jaře 2014)

Aleš se synem v zoo s kloubem Genium:

Aleš jako jeden z protagonistů videa Ottobock: