48 let, oboustranná amputace nad kolenem, stupeň aktivity 2

Můj život je román

V říjnu 2010 jsem se svým ročním synem Adámkem a s kamarády jela do Krkonoš. V sobotu ráno jsem se vzbudila a vůbec jsem nebyla zralá na to, abych někam šla. Vypadalo to na chřipku. Zůstala jsem v posteli, přátelé vzali Adámka na túru. Co se dělo potom, si ani moc nevybavuju. Ležela jsem v posteli, začala ztrácet vědomí. Po celém těle se mi objevovaly fialové skvrny. Volala jsem kamarádům, ale nedovolala se… Už jsem nemohla vstát. Bylo mi strašně zle. Táhlo se to celý den.

Když se vrátili z túry, ještě jsem vnímala, ale bylo mi už všechno jedno. Zaklaply za mnou dveře sanitky a pak už si vůbec nic nepamatuju. Pět týdnů nevím, co se dělo.

Všechno znám jenom z vyprávění. Nejdřív mě odvezli do Vrchlabí, kde si se mnou nevěděli rady, potom vrtulníkem do Hradce Králové. Tady stanovili diagnózu. Meningokoková sepse. Šance na přežití čtyři procenta. Postupně mi selhávaly jednotlivé orgány. Během deseti dnů se lékařům podařilo mě stabilizovat. Vrtulníkem mě převezli do Brna do bohunické nemocnice. Začaly mi odcházet nohy odspodu, měla jsem je úplně černé. Museli je zkracovat od kotníků, aby mě vůbec zachránili. Amputace skončily ve stehnech. Měla jsem strašné halucinace… Drastické sny…

Když jsem se po těch pěti týdnech vzbudila na Klinice anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny a viděla dceru Nikolu, nevěřila jsem, že žije… Nevěděla jsem, že nemám nohy. Asi mi to říkali, ale byla jsem pod spoustou prášků, tak jsem to nevnímala. Ležela jsem celá ovázaná, nemohla se dotknout ani prstem nosu. Tělo přestalo úplně fungovat, svaly byly vyřazené. Napojená na milion přístrojů jsem tam ležela měsíc a půl. Myslela jsem, že přijdu ještě o ruce. Ruce mi naštěstí zachránili, mám jen špatně pohyblivé dva prsty. Celé tělo jsem měla vyžrané, všude mi zůstaly skvrny. To je pro ženskou děsné. Za půl roku jsem měla šedesát narkóz.

Pak jsem zjistila, že jsou děti v pořádku… Ale Adámka jsem neviděla skoro půl roku. Do špitálu sice nesměl a pak s ním jeho táta, můj bývalý přítel, odjel dvakrát do Ameriky. To je pro mámu hrozné…

Po měsíci a půl mě převezli na JIPku, kde jsem ležela půl roku. Potom mě odvezli do rehabilitačního centra do Chuchelné. Ale nebyla jsem v pořádku. Selhávalo mi srdce, převezli mě do Ostravy na JIPku, kde jsem byla měsíc a půl. Dali mě zase dohromady. Vrátila jsem se zpátky do Chuchelné. Personál tam byl velice příjemný, ale pořád je to zdravotní zařízení, kde je režim. V devět večer zalehnout, třikrát za noc kontrola…

Věřila jsem, že budu zase chodit, že je pro mě vozík jen dočasným řešením. Chtěla jsem protézy. Dostala jsem prvonohy, které byly strašné. Stehno bylo šíleně dlouhé a lýtko zase krátké. Bylo to fakt neestetické. Těšila jsem se, že budu mít super nohy, a dostala jsem takové potvory… Ale díky za to, že je vůbec mám. Tam jsem se naučila úplné základy. Sestupovat z vozíku, projít se okolo tyče. jAle že bych chodila sama o berlích, to moc nešlo. Teď už mám bionické nohy C-leg. Je to skoro to nejlepší, co existuje. Vozík se snažím nepoužívat, jenom doma.

Na další dva měsíce jsem odjela do lázní Darkova, ale chůze moc nepokročila. Naštěstí jsem v dubnu 2012 potkala specialistu z Ottobock, který na protetice pomáhal. Doporučil mi fyzioterapeutku Hanku Kohoutovou a tak jsem na začátku května nastoupila na Malvazinky na nácvik chůze. To pro mě byla obrovská záchrana. Hanka se podívala a řekla: „Co řešíš? Budeš chodit.“ A zvedla mě z vozíku. Tím začal nový život.

Na Malvazinkách jsem se skamarádila s Petrem Částkou, který má amputovanou jednu nohu pod kolenem a druhou nad kolenem. Je pro mě dosud takovým hnacím motorem. Naučil mě třeba nosit kraťasy. Ono to totiž má co do sebe – když jdu s dlouhými kalhoty, tak jdu blbě a všichni si řeknou: ta je pod vlivem. Když mám kraťasy, tak si řeknou: super, nemá nohy a chodí!

Moc mi pomohli taky kolegové z firmy – reklamní agentury, kterou jsme před dvaceti lety společně zakládali. Velice mi pomáhá dcera Nikola. Je jí jednadvacet (2013), studuje vysokou, mám z ní radost. Co si se mnou prožila, byl pro ni velký křest ohněm, doslova očistec. V tom roce maturovala a všechno zvládla.

Jsem šťastná, že si Adámek ke mně znovu našel cestu. Když jsem se tenkrát probrala, nepřivedl mi ho bývalý přítel ani ukázat. Poprvé jsem syna viděla, když mu byly skoro dva. Vůbec nevěděl, kdo jsem. Maminko říkal expřítelově partnerce. Šílený. Nechtěli mi ze začátku Adama dávat, protože se báli, že se o něj nedokážu postarat. Naštěstí bývalý přítel pochopil, že Adámek není jen jeho, a od května 2012 ho máme ve střídavé péči. Teď je to fajn. Má velice rád i Nikolu. Jsou parťáci.

V říjnu 2012 jsme s Petrem Částkou a Hankou Kohoutovou založili občanské sdružení NO FOOT NO STRESS – a jak dodáváme, no problem. Máme už kolem padesáti členů. Pořádali jsme kurz lyžování, školu smyku…

A taky zkouším golf. Nejdřív jsem si vyzkoušela Paragolfer, pak jsem to zkusila bez něho. Měla jsem úžasný pocit, zjistila jsem, že vlastně Paragolfer nepotřebuju, jen musím mít někoho, kdo mě chytne za boky, abych neztratila stabilitu. Když mám bionické nohy, tak to chci zkoušet na nich. Na svých nohách. Nechci žádné vozíky, monoski, Paragolfery… Chci všechno zkoušet sama. Tak zkouším i golf. Hodně mi jde golf s Hankou, jsme taková sehraná dvojka. I spolu lyžujeme. Hanku bych potřebovala nejen jako „Kedíka“, ale pro celý svůj život…

Není to sranda, být na těch nohách celý den. Je to jako na chůdách. Ale třeba takový Petr – nemá nohy a klidně chodí bez berlí. Neskutečně mě štve. Vím, že to taky zmáknu. Má tedy proti mně výhodu, že má aspoň jedno koleno, ale stejně mě štve… Když ho vidím, hned odhazuju berle!

Andrea Brzobohatá, léto 2013

Andrea v pořadu české televize TEP 24:

(aktualizováno 2019)