25 let, vysoká amputace pod kyčlí, stupeň aktivity 2-3

Známý nadějný hokejista Roman Bernat, kterému jeho kariéru překazil úraz. Vzhledem k výšce amputace používá stejné vybavení jako po artikulaci v kyčli.

Jako poměrně čerstvý útočník extraligového hokejového týmu Českých Budějovic jsem byl v květnu 2012 na letní přípravě v jižních Čechách. Pamatuju si, jak jsme nasedli na kola, přesunovali se na hřiště a pak jsme sjížděli se spoluhráči z kopce. Najel jsem do zatáčky a mírně přibrzdil. Jenže najednou proti mně vyjel náklaďák. Kluci, co šlapali přede mnou, sice měli problém, ale dokázali se autu na úzké silnici ještě vyhnout. Já už neměl šanci. Pak už si nic nepamatuju… Snad jen vzdáleně mlhavě, že jsem ležel na silnici a přijela sanitka. To auto tam nemělo co dělat, je tam zákaz vjezdu pro náklaďáky, nikdo by ho tam nečekal.

Měl jsem otevřenou zlomeninu stehenní kosti a dostal jsem do toho infekci. Doktoři se mi snažili nohu zachránit, ale nakonec šlo o život a museli mi ji amputovat v podstatě hned pod kyčlí, takže moje protéza musí mít i kyčelní kloub. 14 dní jsem byl v umělém spánku, nic jsem nevěděl o světe, a v novinách se o tom pořád psalo…

Když jsem se probral, ze začátku jsem to vše vnímal jenom lehce, protože jsem byl ještě hodně pod vlivem opiátů, takže mi to došlo až trochu později. Když mi to docvaklo, tak to byla asi nejhorší chvíle v mém životě, dlouho jsem z toho nemohl ani spát. Musel jsem si to v sobě nějak uspořádat. Jedno jsem věděl hned od začátku – rozhodně jsem nechtěl být na vozíku! Po dvou týdnech jsem začal chodit o berlích, obdobná situace se opakovala, když jsem dostal půjčenou protézu. Hned jsem odložil berle.

Taky jsem od začátku snil o tom, že se zase jednou postavím na brusle a odpálím puk. A po necelém roce jsem to zvládl! Naštěstí jsem na předprotetické terapii byl seznámen s fyzioterapeutkou školy chůze, která mi strašně pomohla osobně a usilovnými rehabilitacemi mi pomohla ten sen si splnit.

No, v podstatě mi v tom taky pomohla sbírka, kterou uspořádal můj hokejový klub, protože pojišťovna se zdráhala mi zaplatit bionickou protézu.

Poprvé jsem bruslil na prázdném zimáku, jenom s bráchou, abych se moc nestyděl. Měl jsem strach z toho, že to moc nepůjde a budu z toho zklamaný. Naštěstí když už jsem se konečně odhodlal, tak to sice nebyl zázrak, ale někde v hlavě jsem si řekl, že se to dá, jen jsem potřeboval zjistit, jak na to. Jsem prý první člověk s exartikulací v kyčli, který se na klasických bruslích dokázal postavit a bruslit…

To už jsem v té době pár týdnů trénoval sedmáky a osmáky v Soběslavi, ale zatím bez bruslí. Jsem přesvědčený, že v budoucnu budu trénovat i na bruslích!

To, že už chodím bez berlí, beru jako samozřejmost. Zkusil jsem i lyže a šlo to. Řídit auto mi taky nedělá problém.

Kromě rehabilitace jsem se taky hodně upnul na školu. Po tom úraze jsem totiž nastupoval do maturitního ročníku na gymnáziu. Maturitu jsem zvládl v normálním termínu a vzali mě na vysokou.

Život není vždycky férovej. Na druhou stranu jsem zjistil, že se dá žít i bez nohy. Hlavní a podstatný je se nevzdat. Prokázat vůli. Je to těžký, ale jde to.

(zapsáno 2013, aktualizováno 2019)

Reportáž České televize o Romanu Bernatovi v pořadu Tep 24 si můžete pustit zde: