Jiří Ježek

45 let, amputace pod kolenem, stupeň aktivity 4 – vrcholový sportovec

O cyklistovi Jiřím Ježkovi jste určitě museli slyšet. Několikanásobný držitel zlaté medaile z paralympiád a další úspěchy… 

Jiří Ježek.Bylo mi tehdy 11 let. Šli jsme jedno jarní odpoledne s kamarády hrát na Letnou fotbal. Chtěli jsme přeběhnout silnici a já jsem z nepochopitelných důvodů vyrazil sám, kluci zůstali stát na chodníku. Doběhl jsem na tramvajové koleje, a protože na druhé straně jezdila auta a blížily se tramvaje, tak jsem se otočil a chtěl jsem přeběhnout zpátky ke klukům. Bohužel v tu chvíli jela Tatra plná cementu a já jak jsem se otočil, tak jsem strčil nohu pod její zadní kola. Udělalo to „křup“, já jsem se zvednul a přešel jsem silnici ke klukům a až tam jsem sebou seknul na zem.

Pak si pamatuju, že mě vezla sanitka a rovnou do Motola na operační sál.

Když jsem se ráno probudil, byl krásný den, sluníčko, byl jsem na pokoji sám. Sestřičky mě viděly přes sklo a hned přiběhly a chovaly se ke mně strašně krásně, tím mi asi ulehčily ten první šok, že nemám nohu pod kolenem. Byl tam jen kus obvazu, hadičky a jinak nic. Možná díky tomu, že mi bylo 11, tak jsem se na to podíval a vůbec jsem nepropadl žádné hysterii, řekl jsem si v duchu „Hele, já nemám nohu, to je dobrý!“

Těsně před cílem na paralympiádě v Londýně 2012.Do školy jsem se strašně těšil. Zní to možná divně, že se kluk těší do školy, ale pro mě to byl cíl celé té anabáze léčení po úrazu. Říkal jsem si, že jakmile se vrátím do školy, budu zase úplně zpátky v životě. Na půl cesty se mi přestalo chtít, protože mi došlo, že to ve škole všichni vědí a budou na to koukat jak na exota. Tak jsem se vrátil a šel jsem do školy až druhý den. Ale dopadlo to tak nějak v pohodě, spolužáci i učitelé se mnou jednali, jako by se nic nestalo, začal jsem hned zlobit jako dřív…

Po základní škole jsem chtěl být leteckým mechanikem, ale úřednice na národním výboru rozhodla, že bych takový obor fyzicky nezvládl. A tak jsem se víceméně náhodným výběrem ocitnul na elektrotechnické průmyslovce.

Těsně po závodě. Londýn 2012.Druhý den po maturitě, když jsem se probral z oslav, šel jsem si shodou okolností ke svému technikovi pro novou protézu. A on mi nabídl, že si otvírá soukromou praxi, jestli se nechci stát protetikem, že by mě tomu oboru naučil za pochodu. Pro mě to byla obrovská nabídka, protože jsem nikdy nebyl spokojen s tím, jak ty protézy vypadají. A byla tam výhoda v tom, že budu mít k těm pacientům jiný vztah, protože mám s amputací a s protézou vlastní zkušenost. Takže jsem týden po maturitě hned nastoupil do pracovního procesu.

Už na střední škole, v té největší pubertě, jsem trávil spoustu času na večírkách, a v práci jsem na to potom měl další kumpány. Bylo to pro mě takové prodloužení toho studentského života. Ale samozřejmě po čase to tělo vypne, ten alkohol ho unavuje a nechtěl jsem mu propadnout. Tak jsem si jednou řekl dost, takhle to nejde. Chtěl jsem si k té práci najít nějakého koníčka, vrátit se ke sportu.

Na stupních vítězů na paralympiádě v Londýně 2012.Vzpomínám si, ještě když jsem chodil do školy, jak mi jednou táta přinesl výstřižek z novin, kde se psalo o cyklistovi Josefu Lachmanovi. Byl na tom s nohou stejně jako já a vybojoval stříbro na paralympijských hrách v Soulu 1988. Táta mi tehdy řekl, že tohle je borec, zatímco já jen zlobím. Tehdy jsem se jen zasmál a dál si žil podle svého.

Teď ale, v těch dvaceti, jsem chodil s holkou, jejíž táta spolupracoval právě s Josefem Lachmanem. Seznámil nás a Lachman mi ukázal, jak je cyklistika krásná a že i sport handicapovaných má v cizině velkou úroveň a dá se to v něm daleko dotáhnout. Byl to sebevědomý, zcestovalý chlap, učaroval mně. A viděl ve mně talent. Postavil mi kolo a hned toho roku jsem byl druhý na závodě Nerudovkou na Hrad.

Do Londýna přijeli Jirkovi fandit i čeští protetici a terapeuti společně se zaměstnanci OttobockZačal jsem se tedy věnovat cyklistice. Asi jsem v sobě našel nějaký talent nebo sportovní nadání, postupně jsem tomu každý rok dával víc a víc, až jsem postupem času stál v Sydney na stupních vítězů se zlatou medailí z paralympiády na krku. Ta cesta byla pozvolná, ale o to možná vydrží déle…

V současnosti mám na každou aktivitu jinou protézu. Na běžné chození po městě musí být jiná než na sport a samozřejmě na kolo mám také speciální. Ještě z doby, kdy jsem byl protetikem, mám několik protéz, které jsem si vyráběl sám.

Myslím si, že kdybych neměl ten úraz, žil bych úplně obyčejný život obyčejného chlapa v Praze, chodil každý den s taškou do práce, nepoznal bych svou krásnou a hodnou manželku… Myslím, že bych v žádném oboru nevynikal. Možná to zní divně, ale já jsem vlastně strašně šťastný, že se mi ten úraz stal…

největší úspěchy:

  • Paralympijský vítěz – Sydney 2000 (stíhací závod 4km, 1km ps)
  • Paralympijský vítěz – Atény 2004 (silniční závod + časovka)
  • Mistr světa – Aigle 2006 (časovka)
  • Mistr světa – Bordeaux 2007 (silniční závod)
  • Paralympijský vítěz – Peking 2008 (stíhací závod 4km, časovka)
  • Mistr světa – Manchester 2009 (stíhací závod 4km ve světovém rekordu 4:40,899)
  • podpis_JJ_2011Mistr světa – Baie-Comeau 2010 (časovka)
  • Mistr světa – Montichiari 2011 (stíhací závod 4km)
  • Vítěz Světového poháru 2011
  • Vítěz Světového poháru 2012
  • Paralympijský vítěz – Londýn 2012 (časovka na 24km)
  • Vítěz Světového poháru 2013
  • Vítěz Světového poháru 2014

(zapsáno 2013, doplněno 2014, aktualizováno 2019)

Jiří Ježek v pořadech České televize „13. komnata“ a „Na plovárně“:

13. komnata Jiřího Ježka   Na plovárně s Jiřím Ježkem.

Jiří Ježek na Tour de France 2013: